Když se Klára a Tomáš poprvé potkali, bylo to v knihovně. Oba hledali stejnou knihu – starý román, který už dávno nikdo nečetl. Jejich prsty se dotkly na hřbetu knihy a v ten moment se jim setkaly oči. Usmáli se na sebe, vyměnili pár slov… a o týden později šli na první schůzku.
Láska mezi nimi rozkvétala rychle. Měli toho tolik společného – lásku k literatuře, čajovým dýchánkům v podkrovních kavárnách a dlouhým procházkám v dešti. Všechno se zdálo jako z pohádky. Ale jak už to bývá, život není jen o krásných chvílích.
Po půl roce vztahu Tomáš dostal pracovní nabídku v zahraničí – v Norsku. Byl to jeho sen, pracovat na ekologickém projektu u fjordu. Klára mu to přála, ale v srdci cítila strach. Nechtěla vztah na dálku. Mluvili o tom dlouhé večery – brečeli, smáli se, doufali. Nakonec se dohodli, že to zkusí.
Měsíce odloučení byly těžké. Volali si každý večer, ale časový posun i pracovní zátěž si vybíraly daň. Občas se hádali, občas se dlouho neozývali. Klára začala pochybovat – má to smysl? A právě když uvažovala, že všechno ukončí, Tomáš ji překvapil.
Jednoho podzimního dne se vrátila domů a našla na stole obálku. V ní byla letenka do Osla a vzkaz: „Chci, abys viděla svět mýma očima. A abys věděla, že tě miluju natolik, že o nás nikdy nepřestanu bojovat.“
Klára odletěla. A to, co spolu prožili v Norsku, jejich vztah zpevnilo. V dešti stáli pod vodopádem, dívali se na polární záři a plánovali budoucnost. Po návratu se Tomáš rozhodl vrátit domů. Uvědomil si, že jeho život není tam, kde jsou hory a ledovce, ale tam, kde je Klára.
Rok po návratu, na stejném místě, kde se poprvé potkali – v knihovně – jí Tomáš požádal o ruku. Držel v ruce tu samou knihu jako tehdy, ale tentokrát v ní bylo ukryté prstýnkové překvapení.
Klára řekla ano.
Svatba byla malá, pod širým nebem, obklopená přáteli a rodinou. Pršelo. Ale oni se jen smáli a tančili v dešti – jako tehdy, na začátku jejich cesty. A možná právě díky těm překážkám věděli, že to, co mezi nimi je, má opravdovou cenu.
