Lucie a Klára se poznaly na hřišti. Jejich synové, Adam a Tobiáš, se spřátelili ještě dřív, než maminky stihly dopít kávu z termosky. Bylo léto, všude smích a teplo, a při každém setkání se jejich rozhovor prodlužoval, až se z toho stala rutina – pondělky v parku, středy na pískovišti a pátky v kavárně s dětským koutkem.
Obě byly na mateřské, unavené, ale vděčné za vzácné spojení s někým, kdo chápe nevyspané noci, dětské nudle u nosu i emoční výbuchy v Tescu. Sdílely recepty, tipy na uspávání, ale i tajemství, která by neřekly ani vlastním mužům.
Všechno bylo ideální – až do chvíle, kdy přišel podzim. A s ním i krize.
Jednoho dne Lucie zjistila, že si Tobiáš z jeslí přinesl vši. Bylo to nepříjemné, ale ještě horší bylo, že to jen tak mimochodem zmínila Kláře, která o den později vybuchla před ostatními maminkami:
„To je nezodpovědný! Vědí o tom a stejně sem chodí!“
Lucie stála opodál a cítila, jak se jí do očí derou slzy. Nešlo o vši – šlo o důvěru. Myslela si, že si mohou říct cokoliv. Po téhle scéně se přestala ozývat. Vyhýbaly se. Děti se přestaly vídat.
Týdny plynuly. Lucie se snažila soustředit na každodennost, ale něco jí chybělo. Jednoho dne, když šla s Adamem po chodníku, uviděla Kláru sedět na lavičce. Sama. Unavená. Smutná.
Prošla kolem. Pak se zastavila.
„Ahoj,“ řekla tiše.
Klára zvedla oči.
„Ahoj,“ odpověděla. Pak vstala, přišla k Lucii a bez varování ji objala.
„Promiň. Zvládla jsem to hrozně špatně.“
Lucie cítila, jak se v ní něco uvolnilo. Obětí přijala.
„Já taky. Neměla jsem se stáhnout.“
Posadily se na lavičku, děti se znovu daly do hry – jako by se nic nestalo. A možná se opravdu nic tak hrozného nestalo. Jen život, emoce a únava.
Od toho dne si víc vážily ticha i slov. Nevynechaly už ani jednu kávu. A když si o pár měsíců později děti znovu přinesly vši, zasmály se. Společně. Pod jabloní v parku, kde to všechno začalo.
