Matěj měl dědu ze všech lidí na světě nejraději. Každé léto za ním jezdil na chalupu do malé vesnice jménem Hůrka. Děda byl už starší, měl vousy jako pohádkový čaroděj a nosil široký klobouk, ve kterém vypadal jako starý dobrodruh. A přesně takový i byl.
Jednoho srpnového odpoledne, když slunce pomalu klesalo za obzor, si děda sedl s Matějem na lavičku pod starou hrušku.
„Víš, Matěji,“ začal děda tajemně, „v tomhle domě je něco, co tu zůstalo skryté po dlouhá léta. Poklad.“
Matějovi se rozzářily oči. „Fakt? Poklad jako zlato a diamanty?“
Děda se zasmál. „Ne tak úplně. Ale je to cennější než všechno zlato světa. Najdeš ho jen tehdy, když budeš dávat pozor.“
Další tři dny Matěj hledal. Pod podlahou, ve sklepě, dokonce i na půdě mezi starými truhlami. Našel staré hračky, fotky babičky zamlada, ale žádný poklad.
Nakonec se vrátil k dědovi. „Dědo, já už nevím, kde hledat.“
Děda se usmál, položil mu ruku na rameno a řekl: „Zkus se podívat srdcem, ne očima.“
Toho večera si Matěj sedl do obýváku a začal si prohlížet staré zápisníky, které ležely na polici. Byly to deníky. Dědovy deníky. První začínal rokem 1965.
Matěj začal číst a nemohl přestat. Děda si zapisoval celý život – jak potkal babičku, jak přišel o nejlepšího kamaráda v povodni, jak se bál při narození svého syna, Matějova otce. Všechny radosti, strachy i sny.
Když přišel ráno za dědou, měl v očích slzy.
„Našel jsem to. Tvůj poklad.“
Děda se tiše usmál. „Vidíš. Skutečné poklady nejsou věci, ale vzpomínky, příběhy. A ty musí někdo nést dál.“
Od té doby Matěj každé léto pokračoval v psaní nového deníku. Ne pro sebe, ale pro budoucnost – pro své děti, vnuky, a jednou… snad i pro svého vlastního vnoučka.
