Pan Karel byl typický starý mládenec. Klidný, pořádkumilovný, se slabostí pro čaj o páté a křížovky v nedělním vydání novin. V domě na kraji města žil sám, ačkoliv si sám pro sebe často říkal, že mu samota nevadí. Jenže jak léta plynula a přátelé se jeden po druhém vytráceli, začal cítit, že mu něco chybí.
Jednoho deštivého dne se náhodou zastavil u místního útulku. Ani neví proč. Snad zvědavost, snad jen chtěl vidět, jaké tváře za plotem na něj koukají. A tam ho uviděl — malý jezevčík s černohnědým kožíškem, ušima jako klapky od gramofonu a očima plnýma smutku i naděje. Jmenoval se Barnabáš.
„To je paličák,“ řekla ošetřovatelka, „utekl už třem lidem. Ale je chytrý, jen potřebuje čas.“
Pan Karel se usmál. „No, myslím, že mu ten čas dám.“
A tak si Barnabáše odvedl domů. První dny byly tiché. Jezevčík neštěkal, nehrál si, jen pozoroval. Jako kdyby si nebyl jistý, jestli tentokrát zůstane. Ale čtvrtého dne ráno už se vrtěl, když Karel zamíchal čaj. A pátého dne mu skočil do postele.
Šestého dne utekl.
Dvířka u zahrady zůstala pootevřená. Barnabáš zmizel jako duch. Pan Karel běhal po okolí, volal, roznášel letáky, dokonce prosil sousedovy děti, aby se podívaly do zahrad a křoví.
Den se změnil v noc, noc v další den. Karel nemohl spát. Měl pocit, že zklamal. V hlavě se mu vracela slova ošetřovatelky: „utekl už třem lidem.“
Třetí den od útěku se rozhodl zajít do lesa za městem, kam jako dítě chodil se svým otcem na houby. Něco ho tam táhlo. S baterkou a Barnabášovou dekou přešel mýtinu a pak uslyšel tiché zaštěknutí.
A pak druhé.
Pod padlým stromem se třásl promočený jezevčík s poraněnou packou. Musel zabloudit a zranit se, nedokázal se vrátit. Když uviděl Karla, zavrtěl ocasem tak divoce, že se málem překulil.
Pan Karel ho zabalil do deky, vzal do náruče a celou cestu domů mu šeptal: „Neboj, už jsme spolu. Už tě nepustím.“
Po návštěvě u veterináře a pár dnech odpočinku se Barnabáš změnil. Už neutíkal. Spal Karlem v nohách, doprovázel ho i na poštu a začal dokonce hlídat zahradu. Ale hlavně — díval se na Karla jinak. S důvěrou.
A pan Karel si uvědomil, že samota ho sice chránila před bolestí, ale taky mu brala radost. Barnabáš mu ukázal, že riskovat se vyplatí — i když to někdy znamená běhat v dešti a hledat ztraceného jezevčíka.
